Hejčínský Newsletter I – Únor 2013

Vážení a milí absolventi, studenti, profesoři a přátelé gymnázia Hejčín,

jsem upřímně rád, že se Vám do ruky dostalo toto první číslo absolventského newsletteru, jehož prostřednictvím Vám bude tým AAGOH a mnoho dalších pravidelně přinášet novinky, zajímavosti či postřehy spojené s životem na Hejčíně. Vzhledem k tomu, jak temperamentní a živý Hejčín je, věřím, že Vám v každém vydání budeme schopni přinést zajímavé a ucelené informace či postřehy, které hejčínské gymnázium za uplynulou dobu zaznamenalo a které stojí za zmínku. Vy si tak budete moci během patnácti minut udělat představu o tom, čím „Vaše škola“ za poslední dobu prošla, co o ní říkají studenti či absolventi, kteří i díky Hejčínu mají možnost studovat či pracovat na mnoha místech jak v Česku, tak v zahraničí, nebo co říkají i samotní profesoři.

Je třeba říci, že posláním a smyslem Hejčínského Newsletteru rozhodně není zahlcovat vás podrobnými informacemi a do detailu rozebírat veškerá, na škole diskutovaná, témata. Právě naopak. Jedná se zejména o prostředek komunikace mezi školou a absolventy, kteří si ke gymnáziu stále udržují určitý vztah a chtějí se alespoň rámcově dozvědět, co je na škole nového, jaké jsou aktuality a jak by se třeba i oni mohli potenciálně zapojit do jejího života. V každém čísle Newsletteru bychom se rádi poněkud více věnovali jednomu specifickému tématu, resp. otázce, v jehož duchu se ponese většina článků a příspěvků.

První číslo Newsletteru je věnováno tématu „Život po Hejčíně“.  Dočtete se o tom, jak se z vystudovaného „hejčínáka“ může stát vysokoškolský učitel matematiky, v článku s podtitulem „Říkejte nahlas“ máte možnost s odstupem času nahlédnout a zavzpomínat mimo jiné na začátek počítačové éry na Hejčíně, a v neposlední řadě se s vámi absolvent Jiří Stejskal podělí o své zážitky a zkušenosti z natáčení dokumentu Jáma, který získal několik mezinárodních ocenění.

Pevně věřím, že Vám čas strávený nad tímto 1. Hejčínským Newsletterem příjemně uteče a naladí Vás na četbu i jeho dalších vydání.

Za redakci Hejčínského Newsletteru

Pavel Kunčík (absolvent 6.A6, 2008)

Obsah tohoto čísla

Plánované akce

Hejčínské kalendáře 2013

Rozhovor s režisérem a absolventem Jiřím Stejskalem – Denisa Žilová

 

Téma čísla: Život po Hejčíně

 

• Můj život po Hejčíně, aneb vůbec vám to nezávidím – Tomáš Fürst
• Studium po Hejčíně? Rusko a USA! – Lucie Nakládalová
• Říkejte nahlas (nebo spíš polohlasem) – Lucie Endlová
• Studium v Londýně: Sny a realita – Denisa Konířová
• Studium po Hejčíně: Cambridge volá – Sabine Vedrová

 

Fejeton: Život po Hejčíně – Tomáš Pospíchal

Dálkový rozhovor s profesorem Františkem Braunerem –  Petr Fuka

Představujeme: Termonukleární mandarinky – Jiří Kvapil

Závěrem: Proč to dělají? – Marek Zelenka

 

Plánované akce – AAGOH

Pololetní setkání mentorů a mentees – 10.2.2013, 14:00-16:00, TBD, Olomouc

V rámci projektu mentoringu na Hejčíně bychom se s rádi setkali se všemi mentory a mentees a prodiskutovali dosavadní průběh mentoringu. Věříme, že vzájemné porovnání zkušeností může přispět všem dvojicím k ještě zdárnějšímu průběhu druhé poloviny mentoringu. A i s ohledem do budoucna jsem zvědaví na jejich názory, postřehy a připomínky k organizaci tohoto projektu. Více informací o projektu a setkání naleznete ZDE.

 

2. členská schůze – 23.3.2013, 11:00-13:00, BUHV1, Gymnázium Olomouc-Hejčín

Na historicky druhé členské schůzi plánujeme členy asociace seznámit s loňskými hospodařením asociace a představit plány a rozpočet na tento rok. Proběhnou také volby do výboru AAGOH, jichž se mohou zúčastnit všichni členové AAGOH. Hlavním tématem bude nastavení dlouhodobě udržitelného fungování asociace a financování jejich aktivit. Po schůzi bude následovat společný oběd zúčastněných absolventů v blízkém pohostinství U Anči. Přesný program členské schůze a další informace si můžete přečíst ZDE.

 

4. absolventský ples – 23.3.2013, 19:00-02:00, Slovanský dům, Hynaisova 11, Olomouc

Hejčínští absolventi se pravidelně schází na plese ke konci plesové sezóny a ani letošní rok nebude v tomto ohledu výjimkou. Kromě změny místa konání jsme pro Vás připravili jednu novinku, na kterou jsme moc pyšní: jako jedni z mála v Olomouci můžeme říct, že nám na plese bude hrát big band, a to přesně New Street Band pod vedením slovutného absolventa Michala Vičara!! Mezi vrcholy večera bude rozhodně patřit i vystoupení Hejčínského kalu, na které naváže kapela Jammer’s, která Vás bude provádět tanečními rytmy z celého světa. To vše za 170Kč v předprodeji. Bližší informace a objednání vstupenek na našich stránkách.

 

3. kulatý stůl – 22.6.2013, 14:00-16:00, BUHV1, Gymnázium Olomouc-Hejčín

Již potřetí se s koncem školního roku sejdou studenti, profesoři a absolventi s vedením školy, aby prodiskutovali, co se za poslední rok událo, jaké má škola za sebpu úspěchy i selhání a před jakými výzvami stojí. Nevahájte a přijďte se zapojit do celo-hejčínské debaty.

 

2. grilovací párty – 22.6.2013, 16:00-19:00, atrium, Gymnázium Olomouc-Hejčín

Po skončení kulatého stolu se přesuneme do venkovního areálu školy a za doprovodu hudby si budeme užívat konce školního roku spolu s dobrým grilovaným masem (zeleninou), čepovaným pivem (kofolou), a přáteli z řad hejčínských absolventů, studentů či pedagogů. Přijďte s námi příjemně zakončit školní rok a naladit se na prázdniny (pro ty z nás, kteří ještě tuto výhodu mají).

Plánované akce – Gymnázium Olomouc-Hejčín

Masopust na Hejčíně – 6.2.2013, 14:15-17:15, BUHV1

Odpoledne plné her a aktivit pro studenty ve znamení Masopustu organizuje Studentská rada a prof. Jan Dvorský.

 

Exkurze Klubu malých debrujárů na hvězdárnu a planetárium v Brně – 27.2.2013

V rámci projektu MAT 21 se hejčínský Klub mladých debrujárů pod vedením prof. Šárky Richterkové podívá do brněnské hvězdárny a planetária. Více informací o aktivitách Mladých debrujárů na Hejčíně se můžete dočíst v tomto newsletteru ZDE.

 

1. reprezentační maturitní ples – 1.3. 2013, 19:00-02:00, Slovanský dům, Olomouc

2. reprezentační maturitní ples – 2.3. 2013, 19:00-02:00, Slovanský dům, Olomouc

3. reprezentační maturitní ples – 8.3. 2013, 19:00-02:00, Slovanský dům, Olomouc

 

Studentská výměna s gymnáziem v Dijonu, Francie – 18.-27.3.2013

Pobyt českých studentů ve Francii.

 

Studentská výměna s Insitutem Vallvera, Salt, Španìlsko – 3.-10.4.2013

21 španělských žáků přijíždí do Olomouce za svými českými kolegy

Hejčínské kalendáře 2013

Nový rok již sice začal, ale originální Hejčínský kalendář 2013 je stále v prodeji! Pokud vám doma na stěně ještě nevisí nástěnný kalendář s motivy Hejčína, ještě stále si jej můžete pořídit! Kalendáře jsou nyní k dostání za 150Kč a všechen výtěžek z jejich prodeje bude věnován na nákup historických atlasů pro školu!

Hejčínský kalendář ukazuje studenty, absolventy i profesory gymnázia v tradičních i netradičních situacích, a proto v něm nějakou přehnanou oficialitu nehledejte. Určitě v něm ale poznáte svoje bývalé nebo stávající (a možná taky budoucí) vyučující a spolužáky.

O celý proces přípravy a focení se starali převážně současní studenti, a proto děkujeme celému projektovému  týmu ve složení: Ivo Jelínek (projektový manager), Daniel Peprník (fotograf), Klára Bečáková, Aneta Neznajová, František Dvořák a Kristina Slaveyková. Díky patří absolventům, vedení, kantorům a studentům Gymnázia Olomouc-Hejčín, kteří se na příprave podíleli!

Kalendář byl poprvé představen na Dni otevřených dveří gymnázia a vy si jej nyní můžete objednat na webových stránkách Asociace. Na našich stránkách si také můžete prohlédnout „backstage“ fotky z vytváření kalendáře, které doresulují jedinečnou atmosféru tohoto projektu (fotky jsou dostupné ZDE).

 

Pokud potřebujete doplňující technická data, tak kalendář je ve formátu A3 na kvalitním, matném, křídovém papíře.

Cena kalendáře je nyní 150Kč a všechen výtěžek z jeho prodeje bude věnovaný na nákup historických atlasů pro školu. Jedná se o titul „Concise Atlas of World History“ editovaný Geoffrey Barraclough. Koupí kalendáře tak uděláte radost nejen sobě, ale i studentům gymnázia, kteří se díky vám budou moct seznamovat s historíí pomocí nejnovějších atlasů!

Přijímáme i individuální dary na nákup atlasů. K dispozici je Vám transparetní účet AAGOH 2800250912 / 2010 (na účet můžete nahlédnout ZDE). Je samozřejmostí, že za Váš dar obdržíte obratem darovací smlouvu. V případě zájmu nám napiště na info@hejcin-absolventi.cz.  

Rozhovor s režisérem a absolventem Jiřím Stejskalem

Jednoho zasněženého večera jsme se ve známé hospodě U Vejvodů v Praze sešli s absolventem Hejčína Jirkou Stejskalem, abychom se ho zeptali na jeho práci, na studium v Tallinnu, na jeho úspěšný dokument „Jáma“ a na jeho vzpomínky na Hejčín. Bylo to velice příjemné posezení nad pivem a vínem, při kterém nám Jirka povyprávěl svoje zážitky a zkušenosti a my mu velice děkujeme, že si na nás udělal čas a poskytl nám tento rozhovor!

Jiří Stejskal odmaturoval na osmileté sekci v roce 2005 a poté získal v roce 2008 bakalářský titul na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, obor Audiovize. Zde již také úspěšně ukončil magisterský program, obor Střih & Zvuk. Od roku 2008 také studoval na Baltic film and Media school v Tallinnu (Estonsko), kde získal magisterský titul v oboru Filmová režie. Mimo filmovou profesi se aktivně věnuje fotografii, cestování, horolezectví a divadlu.

Mezi ocenění, která jeho dokumentární film „Jáma“ už stihl posbírat, patří první cena v soutěži Dny estonského filmu 2010, cena za nejlepší režii na mezinárodním festivalu Mostra v Portugalsku, také nominace na Českého lva za krátký film a stal se vítězem 8. ročníku Fresh Film Festu. Svůj dokument už Jirka stihl představit také současným studentům Hejčína, kde 16. února 2012 uspořádal ve spolupráci s profesorem Petrem Homolákem autorské promítání pro předmaturitní ročníky.

Jirko, neznám mnoho lidí, kteří se rozhodli studovat v Estonsku. Ty jsi získal magisterský titul v oboru Filmová režie na Baltic film and Media school v Tallinnu, takže první otázka je nasnadě: proč právě Estonsko?

Když jsem třetím rokem studoval ve Zlíně obor Audiovize, chtěl jsem vycestovat někam do zahraničí. Jedinou volbou v té době pro mě byl program Erasmus a studium v angličtině. Většina partnerských anglicky vyučujících škol byla ve Velké Británii, pár v Řecku a jedna v Estonsku. Estonsko mi přišlo jako dobrá volba. Chtěl jsem poznat zemi, seznámit se s kulturou a vidět nové věci. Když jsem po půl roce dokončoval Erasmus, nabídli mi, abych tam zůstal a pokračoval i nadále ve studiu. Přerušil jsem tak školu ve Zlíně a nastoupil na magisterské studium v Tallinnu.

Země se ti tedy musela líbit, když jsi tam zůstal.

Kdyby se mi tam nelíbilo, tak bych tam studovat nemohl. Navíc škola byla mezinárodní a potkával jsem tam studenty z celého světa. Projezdili jsme také celou zemi, ale mrzí mě, že za celé dva roky jsem se tam ani jednou nekoupal v moři. Ono je to dost těžké, protože v zimě je moře zamrzlé a během léta má člověk jen asi 14 dní, kdy je na to teplo. Bohužel jsem v takovém období byl vždy mimo Estonsko.

Zaznamenal jsi tam například nějaké „kulturní šoky“, nečekané zážitky, změny? Jsou Estonci podobní Rusům?

V Tallinnu žije asi 50% Estonců a 50% Rusů a jde to poznat. Je to velký nápor na Estonce a musí se občas přizpůsobovat. Většina z ruských Estonců totiž neumí estonsky. Estonci vám to neřeknou přímo, ale stále s nimi mají problémy. Od rozpadu Sovětského svazu, kdy vzniklo i dnešní Estonsko se Estonci učí žít ve vlastním státě. Estonci jsou jinak dost zamlklí a samotářští, na první pohled snad až chladní. Těžko se k nim dostává jako k lidem, člověk si k nim hledá cestu delší dobu. Když jsem jednou přišel do hospody, u každého stolu seděl osamocený člověk a za celý večer si k němu nikdo nepřisedl. Začátek pro mě tudíž byl dost těžký, protože jsem tam byl naprosto bez zázemí. Ale po dvou letech vím, že kamarády, které jsem si tam našel, můžu kdykoli navštívit, přijet za nimi, spolehnout se na ně. Určitě jsem si tam vybudoval několik kamarádství na celý život.

Estonská ekonomika bývá často úváděná jako příklad úspěšného státu i v nedávné krizi jsme nezaznamenali, že by Estonsko mělo nějaké vážnější problémy na rozdíl třeba od sousedního Lotyšska. Je na tom estonská ekonomika opravdu tak dobře? Životní úroveň Estonců je lepší než naše?

Na jejich ekonomice je hodně znát podpora ze strany Švédska a Finska. Působí tam opravdu mnoho švédských a finských firem. Navíc estonská ekonomika se hodně zaměřuje na technologický průmysl. Například Skype, který dnes používají milióny lidí na celém světě, je původem z Estonska. Estonci jsou také mistři na výrobu nejrůznějších aplikací, což dosvědčuje i fakt, že mnoho aplikací na mobilní telefony je estonským originálem.

Životní úroveň Estonců je asi lehce nižší než u nás. Estonci jsou však velice schopní v oblasti získávání grantů a dotací. Také na univerzity zvou mnoho zahraničních profesorů a profesionály z celého světa na workshopy. Mě osobně vyučovalo během studia mnoho významných lidí z německých televizí. To nám studentům umožnilo zase jiný pohled na audiovizuální tvorbu. Velmi jsem si této příležitosti vážil, protože bych třeba jinde takovou možnost neměl.

Tímto jsme se dostali k tvému studiu v Estonsku. Jaké spatřuješ největší rozdíly mezi studiem v Tallinnu a studiem ve Zlíně, když máš teď možnost tyto dvě zkušenosti s odstupem porovnat?

Hlavní rozdíl je asi ten, že u nás jsme daleko více zaměřeni na západ. Všechno co je americké je dobré a východní kinematografie je často opomíjena. V Estonsku mnoho filmařů spolupracovalo právě s východními umělci a tak nám předávali pohled na film i z tého strany. Další výhodu studia v Talinu spatřuji v tom, že díky velkému počtu zahraničních studentů jsem při každé skupinové práci měli v týmu různé národnosti a osobnosti. To bylo velice přínosné, protože nám to umožnilo sdílet odlišné názory a pohledy na věc, diskutovat je a učit se jeden od druhého. Zlín mi bohužel tuto zkušenost v té době nemohl nabídnout.

Když řekneš, že jsi studoval filmovou režii, co si vlastně pod tímto názvem máme představit? Co jsi reálně studoval?

Součástí studia režie jsou předměty jako dějiny filmu, dějiny umění, aby se člověk naučil historii oboru. Ale důležitá je především práce s hercem, používání velikosti záběru, porozumění montáži, kameře a zvuku. Každý semestr pak musíš vytvořit krátký film dle zadání. Studium ukončuješ bakalářským či magisterským filmem. K tomu se píše teoretická diplomová práce, já například psal bakalářku na téma – rozbor filmu Requiem za sen.

Myslíš si, že tě Hejčín dobře připravil na studium na vysoké škole?

Paradoxem je, že já jsem na Hejčíně maturoval z biologie a chemie. Na škole jsem se vůbec neubíral filmovým směrem. Jezdili jsme s kamarády na čundry, na hory, podnikali ty nejrůznější výlety a já jsem na nich většinou fotil. Byl to ale vždy spíš koníček. V maturitním ročníku mi pak někdo řekl o škole a oborech ve Zlíně. Na ten obor tehdy brali jen 10 lidí. No a když jsem se tam nakonec dostal, řekl jsem si, že by byla hloupost to nezkusit.

Co se týče angličtiny, tak jsem si myslel, že po 8 letech studia budu umět dobře anglicky. V Estonsku jsem zjistil, že se vůbec neumím vyjádřit a dlouho mi trvalo, než jsem se do toho dostal. Mluvení je celkový problém českých škol, kde se učí hlavně znalost slovní zásoby a gramatika. I v tomto ohledu mi hodně pomohlo právě Estonsko, protože tam jsem mluvit anglicky prostě musel.

Když se teď přesuneme k tvému úspěšnému dokumentu, jak vlastně vznikl ten prvotní nápad natočit „Jámu“?

Na škole se mnou studovala jedna ukrajinská spolužačka a ta točila dokument o svém dědečkovi. Já jsem v jejích záběrech ze sídliště zahlédl běhající kozy a starý dům. Po projekci jsem s ním promluvil a napadlo mě, že by bylo zajímavé tam jet a zkusit o té raritě něco natočit. Ona navrhla, že bychom měli zažádat o grant a nakonec jsme jej taky dostali. Jámu jsem pak točil jako svůj magisterský film.

Kvůli časovému presu i nedostatku financí jsme dokument museli natočit v co nejkratším čase, tedy za 12 dní. Takže tomu natáčení předcházela velká příprava. Bohužel jsem v v té době ještě neuměl ukrajinsky, takže jsem si každý den před natáčením připravil otázky, které moje ukrajinská spolužačka druhý den rodině překládala. Večer jsem si zase nechával přeložit odpovědi. Tak to bylo i druhý den, třetí…Bylo to hodně práce, ale bylo to zajímavé.

Na Ukrajině je teď podobná situace jak u nás po roce 1993 – všechno se privatizuje. Na stavbu panelových domů na zmíněném sídlišti má monopol jedna ukrajinská stavební firma. Sídliště byla původně vesnička, ale většina lidí z toho místa byla vyhnána – vyhrožovali jim, některé vypálili, nabízeli byty za půdu a zkoušeli různé podobné triky, až tam nakonec zůstala poslední rodina. Přijely k ním buldozery, snažily se je zastrašit, ale nakonec odjely a neudělaly nic. Firma jim pak nabízela byt, pak dokonce dva i tři byty, ale oni nechtějí bydlet v bytě. Chtěli by svůj dům prodat za normální tržní cenu a dostat pozemek nový. Jenže to jim nebylo umožněno. Jejich rodina je takovým ztělesněním lidského boje za svobodu. Na místě jsou však jediní aktivně bojující. Žijí starým ukrajinským životem tedy ze země. Co vypěstují, to prodají a tak by přesun do bytu znamenal konec jejich živobytí.

Jak se na jejich „vzpouru“ tváří lidé z okolního sídliště? Podporují je v jejich snažení, nebo je naopak zatracují?

Řeklbych, že je to tak padesát na padesát. Dokumentarista má za úkol hledat hlavně různé konflikty, aby svůj film okořenil, takže jsem hledal i rozdílné názory na tuto rodinu. Někteří jsou naštvaní z toho, že tam po sídlišti běhají páchnoucí kozy, takže jim do jejich „jámy“ házejí odpadky a podobně.

Ta jáma, ve které rodina žije, vznikla tak, že tam bylo smetiště, na které se navršili hlína a na ní se postavily paneláky a vzniklo tak okolní sídliště. Mnozí lidé si mysleli, že tam místo té jámy bude stát školka nebo park. Proto nejsou spokojeni s tím, jak to tam teď vypadá. Na druhou stranu ta druhá část obyvatel to bere jako takový skanzen. Ukrajinci bydlící v panelácích si uvědomili, že jejich děti vlastně ani neví, jak vypadá živá koza. Tak tam berou svoje děti, aby jim to všechno ukázali.

A jak to všechno vnímá ta rodina? Plánují odejít, nebo naopak chtějí zůstat, jak nejdéle to půjde?

Rodině je tam dobře, oni si už na tento život zvykli. Když jsme tam s nimi jeden večer dělali šašliky, seděli jsme večer venku a atmosféra byla naprosto úžasná. Všude kolem svítila světýlka z bytů, my jsme seděli pod širým nebem a užívali si pohodu, jako někde na venkově.

Hlavou celé rodiny je matka Natálie a je takový malý diktátor. Musí být. Má dva manžely a 4 děti. Navíc pomáhá lidem na ulici, poskytuje jim azyl. Nedávno rodina vyhodila kozy chlívku a přestavěla ho, aby tam mohli lidé z ulice bydlet. V jámě teď žije dohromady asi 15 lidí a všem je tam dobře.

Jednou to místo budou muset prodat, ale chtějí to prodat za tržní cenu. Už o privatizaci mají zažádáno, ale oficiální žádost se někde na úřadě prostě ztratila, takže jsou teď v bezvýchodné situaci, což se hodí hlavně „těm nahoře“.

Kdyby někdo přišel k nám domů a řekl, že by o naší rodině chtěl natočit dokument, nevím, jak bych reagovala. Jaká byla jejich reakce, když jste za nimi přišli, že o nich chce natočit dokument?

Ono je to určitě hodně o štěstí. Uvědomil jsem si, že když se nestanu jejich kamarádem, tak mi nikdy nebudou věřit. Takže jsem si k nim musel nejprve vybudovat vztah i mimo kameru, a to se naštěstí povedlo a trvá i nadále. Kdykoli jedu na Ukrajinu, navštívím je. Musel jsem je také ujistit, že dokument nezneužiji proti nim. Při natáčení se objevily momenty, kdy někdo říkal, ať toto netočím. Ale ostatní se mě v ten okamžik naopak zastali.´Navíc s tím dokumentem stále ještě pokračuji, chtěl bych z toho udělat časosběrný dokument, protože jednou bude velice zajímavé vidět celou tu privatizační mašinérii skrze tuto rodinu.

Kolik lidí na tvém dokumentu vlastně pracovalo?

Natáčeli jsme to ve dvou. Já jsem dělal režii a kameru, Julia produkci a pomáhala mi se záznamem zvuku. Potom jsem se pustil do střihu. Autorsky jsem na tom tedy pracoval sám, ale nechal jsem si samozřejmě poradit při postprodukci.

Jak jsi reagoval na úspěch dokumentu? Očekával jsi ho?

Poprvé se mi ozvali z festivalu „Dějiny estonského filmu“, že by na festivalu rádi můj snímek promítli. A nakonec ten dokument vyhrál, což mě hodně nakoplo. Říkal jsem si, že když sklidil úspěch, byla by škoda neposlat to na další festivaly.

A pak jsi v roce 2011 vyhrál Fresh Film Fest . . .

Paradoxní je, že jsem tam dokument posílal už rok před tím, ale vůbec se tam nedostal.

V porotě tenkrát seděl i Robert Sedláček. Já ho vnímám jako člověka dost odlišného od ostatních lidí. Je to osoba, která nemá problém říct svůj názor, i když je někdy třeba dost radikální. Jak ho ty vnímáš jako dokumentaristu?

Moc rád bych s ním chtěl jednou v budoucnu spolupracovat. Jak říkáš, on se nebojí prezentovat svůj názor a jeho filmy mám rád.

Máš nějaký svůj vzor?

Z dokumentární tvorby je to určitě pan Jan Špáta. Jeho dokumenty jsou často černobílé, lidské, příjemné na koukání. A také paní Třeštíková.

Jaké máš plány do budoucna?

Momentálně plánujeme jeden dokument z Česka. Mířím i k hrané tvorbě. Dokument je ale více autentický, to mě na tom baví. Film je dnes ale také hodně o kontaktech. Tak je po návratu z Estonska zase hledám tady v Praze.

Poslední otázka. Jaké jsou tvoje vzpomínky na Hejčín?

Vzpomínky na Hejčín mám rozhodně hezké. Hlavně kvůli lidem, se kterými jsem studoval. Byli jsme spolu osm let, to byla dostatečně dlouhá doba. Každý rok máme se třídou sraz a vždy je to velice příjemné setkání.

Děkuji za rozhovor a těším se na další setkání!

Denisa Žilová (absolventka 6.A6, 2010)

Téma čísla: Život po Hejčíně

Nechtěli jsme hned v prvním čísle newsletteru přijít s nějakým kontroverzním tématem, spíš jsme chtěli něco na odlehčení, a tak vznikl tento všeobjímající motiv „A co bylo dál… „. Sešli se nám články vážnější i méně vážné, zaměřené především na další studium a zaměstnání, tak třeba se jimi budou moct někteří čerství absolventi nebo současní studenti inspirovat. A ti starší alespoň zavzpomínají. V dalších číslech ale budeme chtít prozkoumat i některá vážnější témata, a tak uvítáme Vaše návrhy na „Téma čísla“ nebo přímo na jednotlivé články. Napiště nám info@hejcin-absolventi.cz nebo přes naši facebookovou stránku Vaše návrhy a nápady, ať máme z čeho vybírat! Heslo: Nebojte se, zapojte se! :)

Můj život po Hejčíně, aneb vůbec vám to nezávidím

V době, kdy všichni píšou a nikdo nečte, je sice pošetilé rozšiřovat davy sebestředných grafomanů, nicméně asociace volá, takže dobře vám tak:

Maturanti se zbláznili. Největší fronty jsou před těmi vysokoškolskými obory, jejichž názvy jsou z gymnázia neznámé: andragogika, pedagogika, management, marketing, filmová věda, gender studies, … Asi je to tím, že předměty, které na gymplu byly, všichni nenávidí, takže naděje zvítězí nad zkušeností a jdou zkusit něco nového.Já jsem ale byl rozhodnut nenechat se odradit a zamířil na fyziku. (Nutno podotknout, že se mě nikdo odradit nesnažil, z fyziky jsme měli na anglické sekci Kumara, jehož přístup mi maximálně vyhovoval.) Přišlo mi zajímavější pochopit to, co vymyslela příroda, než se přehrabovat ve výtvorech lidských. Uznejte, že studovat pět let zákoník práce, jen abyste zjistili, že den po státnicích přijali poslanci nový, je poněkud frustrující. O přírodě je známo, že své zákony nemění, jen my jednou za čas změníme názor na to, jak o nich myslet a mluvit.

V posledním ročníku gymnázia mě ovšem natolik zaujaly dějiny filozofie (v nedostižném podání profesorky Kovaříkové), že jsem si to s tou fyzikou ještě na poslední chvíli rozmyslel. Ten rok naštěstí v Praze otevřeli obor matematika-filozofie, takže nebylo co řešit: dnes už je stejně většina fyziky natolik prošpikovaná matematikou, že je možná lepší se napřed naučit počítat a pak teprve zkoumat, jak a proč příroda funguje. Takže hurá do Prahy.

Na začátku druháku jsme si měli vybrat volitelné předměty a já zjistil, že mě na matematice zajímají všechny a na filozofii skoro žádné (výhoda velkých univerzit je, že nabídka volitelných předmětů je široká). Tak jsem zašel na studijní a požádal o přestup na odbornou matematiku. Od té doby jsem si užíval luxusu navštěvovat každý semestr jednu či dvě přednášky z filozofie, ekologie či sociologie a nemuset se starat o zápočty, zkoušky a kredity. Všem vřele doporučuju. Nezblbnete z jednoho oboru a můžete aspoň trochu sledovat, co se děje jinde.

Naštěstí jsem studoval ještě v době, než k nám naplno vtrhl Boloňský proces, takže studium matematiky mělo rozumnou strukturu: první dva roky společný základ, potom souborná zkouška a rozdělení na různé specializace. Dnešní systém bakalářského a magisterského studia (s první diplomkou po třech letech) přírodovědné a technické obory dost poškodil. Naše chyba, měli jsme se víc bránit. No, a protože jsem chtěl původně studovat fyziku, volba zaměření byla snadná: matematické modelování v přírodních a technických vědách. Tento obor přesně odrážel můj názor: matematika je jazykem přírodních věd. Studium bylo nesmírně zajímavé, kdybych mohl, dal bych si to celé ještě jednou. Myslím, že bych si teď spoustu předmětů daleko víc užil, když už jsem jim po deseti letech začal aspoň trochu rozumět. Po státnicích jsem měl dojem, že teď teprve chápu, co je potřeba se začít učit. Ještě že existuje doktorské studium. Ale protože mě po těch pěti letech Praha začínala unavovat, vyrazil jsem zpátky do Olomouce a doktorát udělal tady. Obor byl sice o dost teoretičtější, ale všechno se může hodit.

Univerzitní atmosféra mi celou dobu vyhovovala. Nikde jinde nenajdete tolik lidí, které něco skutečně zajímá a jsou ochotní si o tom s vámi povídat. Když mi tedy nabídli po studiu na fakultě místo, rád jsem je přijal. Od té doby se bavím tím, že dál zkoumám, jak a proč funguje příroda a občas o tom někomu (v rámci přednášek) popovídám. Každý měsíc jsem znovu a znovu příjemně překvapen, že mě za tu zábavu ministr školství platí. Za minulých deset let jsem spolupracoval na tolika zajímavých problémech, že by to vydalo na speciální číslo tohoto časopisu: modelování proudění vody v horninách, optimalizace technologií v kožedělném průmyslu, modelování pohybu lidských hlasivek, výpočty pro výrobu bionafty, automatické rozpoznávání buněk na digitálních mikroskopických snímcích, řešení rovnic popisujících fotosyntézu, optimalizace tvaru světlometů u aut, návrh rozumného řízení světelných křižovatek, matematická analýza elektrokardiogramu, algoritmy pro přesné měření povrchu objektů…  Matematika je skutečně jazykem přírody a žádný opravdu zajímavý výzkum se bez ní neobejde.

Moje zábava mi jde o to lépe, že matematiku nechce (z mně neznámých důvodů*) nikdo studovat, takže zajímavé práce je dost a konkurence malá. Na fyzice, chemii a biologii je to podobné.

Celkově je ovšem situace na pováženou: Prosperita naší civilizace je totiž založena na následujícím kolečku:

1. Pochopit, jak a proč funguje příroda,

2. na základě toho vymyslet technologie a inovace,

3. tyto vyrobit …

4 … a prodat.

Nové technologie (mikroskopy, lasery, cyklotrony …) nám umožní přesněji zkoumat  jak a proč příroda funguje, čímž se naše civilizační kolečko uzavírá. Všimněte si, že první dvě fáze kolečka zcela závisejí na přírodních vědách a jejich jazyce — matematice. Špatná zpráva je, že kolečko se polámalo. Před nějakou dobou jsme se totiž rozhodli, že si místo technologií a inovací budeme navzájem prodávat dobré rady, finanční deriváty, umělecké filmy a semináře o rovnosti pohlaví, a to za neustálého dohledu čím dál většího počtu ministrů, úředníků, tlustých sbírek zákonů, vyhlášek a regulací. Říká se tomu prý vzdělanostní společnost. Výsledek se dostavil poměrně brzy: jedna země za druhou začíná kolabovat pod tíhou nesplatitelných dluhů a neufinancovatelného státního aparátu.

Vaší generaci se tedy dostává milého privilegia toto polámané civilizační kolečko opravit, nebo zažít poměrně strmý pád životní úrovně. Vůbec vám to nezávidím, držím vám palce, nezvorejte to. A vybavte se na to rozumným vzděláním, dokud ještě společnost má na to nabídnout vám je zdarma.

Tomáš Fürst (absolvent 5.B5, 1997)

* No, možná bych o nějakých věděl, ty by ale neprošly bdělým okem redaktora středoškolského časopisu, takže o nich jindy, až se oko unaví.

Studium po Hejčíně? Rusko a USA!

Cizí jazyky mě vždycky bavily, proto snad u mě po gymnáziu nebylo ani jiné volby než v této mé zálibě pokračovat i na vysoké škole. Z rodné Olomouce jsem se přesunula do velké Prahy a později, v rámci studia překladatelství a tlumočnictví na Univerzitě Karlově, i dál do světa, konkrétně do Ruské federace a Spojených států amerických.

První moje zahraniční zastávka byla v Moskvě, kam jsem odletěla na začátku roku 2003, přesně uprostřed studia na VŠ. Celý letní semestr jsem strávila na Moskevské státní lingvistické univerzitě (MGLU), kde jsem v rámci výměnného pobytu studovala obor překladatelství a tlumočnictví v kombinaci ruština – angličtina – čeština. Polovinu přednášek a seminářů jsem trávila s ostatními zahraničními studenty, druhou polovinu pak s pravými „nefalšovanými“ Rusy (tedy hlavně Ruskami). Způsob vedení výuky v Rusku byl do jisté míry velmi podobný tomu, jaký jsem znala z domova. Na přednáškách hovořil jen vyučující, zapojení studentů do vykládané látky bylo mizivé, člověk se nic nemusel učit průběžně – stačilo se vše „našprtat“ až na konci semestru a odvykládat na zkoušce. Nicméně, jak se říká, výjimka potvrzuje pravidlo, a to i v zemi neomezených možností. Stačí si jen vzpomenout na přednášky prof. Komisarova, největšího ruského (ne-li světového) teoretika překladatelství, který vedl přednášky s nadhledem a i nezáživnou teorii dovedl podat s takovou chutí a elánem, že všichni studenti z jeho hodin odcházeli plni dojmů a většího, opravdovějšího, zájmu o studovaný obor. Nebo hodiny ruské literatury – ty se ničemu nevyrovnaly. Takový zápal a nadšení pedagoga a jeho studentů se na výkladu podílet jsem pak už nikdy neviděla ani nezažila. Horší už to bylo třeba s takovými semináři anglického jazyka, kde se nejenže tupě drilovala cvičení z učebnic z konce padesátých let, ale kde bylo vidět, že v Rusku se má lépe člověk s akademickými tituly než člověk s praxí. Jinak si úroveň angličtiny naší lektorky (Rusky) snad ani nedovedu vysvětlit. Její každodenní uvítání třídy „chelou evrybodi“ hovořilo za vše, ach jo.

Na druhý (a svou povahou zcela odlišný) konec světa, do USA, jsem zamířila na konci pátého ročníku studia na VŠ, opět v rámci výměnného studia. V malé vesničce asi hodinu a půl jízdy od New Yorku jsem strávila zimní semestr akademického roku 2005/2006. Vzhledem k tomu, že tamní univerzita (State University of New York at New Paltz) nenabízela obor překladatelství a tlumočnictví, zvolila jsem obor podobný, a to média a komunikace. Přístup ke studentovi a studiu je v USA zcela odlišný od přístupu v ČR či Rusku. Přednášky i semináře kladou důraz na aktivní zapojení studentů do výuky, diskutování o tématu, schopnost obhájit si přede všemi vlastní názor apod. Jednotlivé hodiny na sebe navazovaly, pedagogové si ověřovali, zda minule vykládané látce rozumíte, zda jste ji schopni v praxi uplatnit – a to bez svědomité přípravy studenta (i učitele) z hodiny na hodinu prostě nejde. Navíc v průběhu semestru se píší různé eseje a (přepadové) testy, uprostřed a na koci semestru pak testy velké (tzv. „multiple choice“), na které si ovšem můžete přinést materiály (studenti, jejichž mateřský jazyk není angličtina, i výkladové slovníky) či taháky. Ano, slyšíte dobře, i taháky. Ty ovšem musely být napsané na speciálních kartičkách velikosti pohlednice a nesměly být v žádném případě delší. Cílem bylo studenty naučit vyhledávat a používat zdroje, ať už jsou jakékoliv. O to větším překvapením bylo pro mě, děvče z bývalého východního bloku schopné na i takto malý rozměr vecpat látku za celý semestr, zjištění, že američtí studenti této možnosti moc využít neuměli. To, že jsem tahák nakonec ani nepoužila, protože jsem se v průběhu jeho sestavování všechno naučila, zmiňovat snad ani netřeba. Pedagog v USA se dále těší úctě a popularity, která je zřejmá především před zahájením semestru, kdy se studenti zapisují na jednotlivé přednášky a semináře – tu samou látku mohou přednášet tři učitelé, ale zájmu (a bitvy o místo v jeho hodinách) ze strany studentů se těší třeba jen jeden. Navíc na konci semestru všichni povinně vyplňují (anonymní!) hodnoticí formuláře, kde mohou práci pedagoga vynést do oblak, nebo naopak, zcela bez možných sankcí do budoucna, pohanět. Jaký to rozdíl mezi USA a ČR, že?

Možnost vyzkoušet si na vlastní kůži studovat v zahraničí byla opravdu zajímavá – všem mohu jen vřele doporučit. Jak jinak než mezi mladými lidmi, v době, kdy vás nic netíží, v podstatě nic neřešíte a jen se bavíte, můžete poznat nejen sebe sama, ale i celý (a někdy dosti odlišný) svět?

Lucie Nakládalová (absolventka 5.A5, 1999)

ŘÍKEJTE NAHLAS (nebo spíš polohlasem)

Kamarádi a přátelé školy,

dostává se vám do ruky první číslo pravidelného elektronického občasníku vydávaného absolventy Gymnázia v Olomouci – Hejčíně v součinnosti se současnými studenty, pedagogy a vedením.

Já jsem na Hejčíně studovala tak dávno, že už to snad ani není pravda.  Abych i mladším čtenářům tu starodávnou dobu nějak přiblížila – stolní počítače řady x86 tenkrát sloužívaly leda tak k tomu, abyste si na klávesnici mohli napsat dir:\p nebo dir:\w a ono se to, bílé na černém, objevilo na monitoru, počítačová myš měla pouze dvě tlačítka a místo světýlka zespod takovou kuličku, kterou bylo třeba neustále čistit klíči od bytu.  Když nám tehdy spolužačka Efka poslala e-mail ze stáže v USA do naší jediné a společné (!) školní emailové schránky, celá škola přerušila vyučování a pěkně spořádaně byla pak třída po třídě v počítačové učebně vybavené Internetem zasvěcena do tajů elektronické komunikace s názornou ukázkou opravdického emailu.  Server seminarky.cz byl ještě tak říkajíc na houbách a před telefonními budkami se ve štrůdlu hromadili lidé, kteří si potřebovali zavolat.  Tak dávno jsem tedy já docházela na Hejčín, v tak drsné době jsme se soustavně připravovali na výkon budoucího povolání.

DOPLŇTE VYNECHANÁ SLOVA

A protože už je to všechno tak neuvěřitelně dávno, dost věcí se mi ztrácí v mlze – jen se nemůžu zbavit pocitu, že přes to všechno jsme ten svůj mikrosvět anglické sekce měli všichni veskrze rádi.  Jedinečná parta studentů, kantorů a rodičů zapálených pro vše kolem masožravých rostlin, barokní hudby, hokeje, Járy Cimrmana, volejbalu, sjezdového lyžování, koní, (1) ___________, _____________, _________________, ______________, _______________, _______________;…..(každá další odpověď je za jeden bod navíc),  třídní profesor (2)___________ ______________, který to s námi neměl ani trochu jednoduché, rozhlasové relace paní zástupkyně Tečové, jo, ten sbor, řekni to o tom sboru paní Lenky Mlynářové a rockové opeře (3)____________ ___________ ______________; Paní profesorka (4)_____________, která se, když už jsme jednoho krásného dne při výkladu umdlévali, nerozpakovala otevřít okno dokořán a z plna hrdla (5) ____________ na dělníky pracující na lešení (dnes tomu říkáme odborně „icebreaker“) a pak, aniž by ztratila dekorum, plynule pokračovala ve výuce, samostatný výlet (6) __________ _________ naší třídy, latinské pasáže z (7) ____________ ___________, víkendové a prázdninové (8)______________ pobyty různého zaměření v rodinných sídlech nekonečně skvělých a shovívavých rodičů a přátel školy Ševečkových a Vítkovských, a abych už dále nenudila výčtem mizerných „flashbacků“, mimo jiné si ještě vzpomínám, že jsme při tom všem provozu stíhali (9) ___________ _ ___________ a obvykle s výsledky, za které jsme se rozhodně nemuseli stydět.  Všichni jsme si uvědomovali, že jsme na Hejčíně dobrovolně a že se nechceme (10) __________ __________.  Věřím, že i dnes, po tolika letech to funguje stejně – musí, protože všechny sekce hejčínského gymnázia se pyšní plejádou vynikajících a v praxi úspěšných absolventů a protože jinak by nikdy nebyl do konce dotažen nápad absolventů gymnázia vytvořit Asociaci absolventů gymnázia Olomouc-Hejčín (dále jen „Asociaci“), jejíž programové prohlášení najdete uvnitř prvního čísla.

DIKTÁT

Ne z nostalgie, ale z čistě pragmatických důvodů jsem moc ráda za nápad vytvořit „newsletter s novinkami ze života studentů, profesorů a absolventů, který může také zvát na různé akce a splňovat další funkce, které newslettery obvykle mají“.  Ostatně, některé další hmatatelné výsledky činnosti Asociace už ti čipernější z vás mohli zaznamenat.  V hlubokém předklonu děkuju za nápad založení Asociace „s cílem vytvořit sociální platformu pro hejčínské absolventy, kteří ani po letech neztratili o dění na gymnáziu zájem a mají chuť se nenáročným způsobem opětovně zapojit do života školy“.  Doufám, že Asociace zafunguje pro dobro věci a ti, kteří budou mít chuť, najdou cestičku, jak přispět k chodu gymnázia svojí troškou do mlýna.

CVIČENÍ

Napište literárně i obsahově hodnotnější útvarek v šibeničním termínu.  Všechna dílka jsou netrpělivě očekávána.

KONTROLNÍ OTÁZKA

Proč jste to ještě neudělali?

OPAKOVÁNÍ

Občasníku přeju, aby se hbitě vyhýbal vašim spam filtrům a aby se z něj pro vás stal interaktivní „obšťastník“!

Lucie Endlová (absolventka 5.B5, 1997)

______________________________

(1) programování, sci-fi, bazook, kytar, historie, horské turistiky; (2) Karel Pohaněl; (3) Jesus Christ Superstar; (4) biologie; (5) zakokrhat; (6)     rodičů (!) žáků; (7) maxipsa Fíka; (8) dvacetihlavé; (9) studovat v angličtině; (10)  bránit vzdělání

Studium v Londýně: Sny a realita

Na Hejčíně bylo běžnou praxí, že část studentů odcházela do zahraničí. Po bilingvním drilu to byl jakýsi logický krok dál, či jinými slovy jak zúročit to, co nám Hejčín dal. Alespoň já jsem to tak vnímala a pro studenty vyšších ročníků, kteří do zahraničí odešli, jsem měla obdiv a respekt. Zahraničí mě velice lákalo, ale nevěřila jsem si. Pamatuji si, že jeden spolužák mi tehdy dodal odvahu, abych si přihlášku vůbec podala. Dodnes jsem mu za to vděčná.

Nad myšlenkou zůstat v České republice jsem tehdy vůbec nepřemýšlela. Londýn byl pro mě obrovská výzva a odcházela jsem s vědomím, že domů, do Česka, se mohu vrátit kdykoli. Ale o příležitost, jakou bylo studium na univerzitě v Londýně, jsem se připravit nemohla. S neúspěchem jsem počítala, ale nepřipouštěla jsem si ho.

Začátek nebyl jednoduchý. Jak po finanční, tak i po psychické stránce. Když odezní prvotní obláček euforie a člověk procitne do tvrdé reality života v Londýně, teprve pak si plně uvědomí, kde je. Realita není taková, jak jsem si ji vysnila v malé vesnici na Vysočině, a že pokud chce člověk uspět, musí zatnout zuby a makat.

Na studium ve Velké Británii jsem byla z Hejčína připravena velmi dobře. Vnímala jsem to jako takový plynulý přechod. Nekonečné psaní esejí v posledních ročnících střední školy se ukázalo jako klíčové. V prvním ročníku vysoké školy jsem se setkala s jedním Čechem, který navštěvoval klasické gymnázium, a přiznával tehdy, že to pro něj byl trochu šok. Na psanou formu se zde klade velký důraz, tudíž i zkoušky jsou písemné a jejich vyhodnocení trvá 6 – 8 týdnů. Aby se zaručila objektivita, vše se udává pod číselnými kódy a zkouškové eseje čtou vždy dva profesoři z university a poté jeden externista. Jedna zkouška na bakalářském studiu trvá dvě hodiny, na magisterském tři hodiny.

Londýn patří mezi nedražší města na světě. Musela jsem si brzy najít práci, abych se mohla finančně zabezpečit. Prakticky po celou dobu bakalářského studia jsem pracovala jako asistentka ředitelky zahraniční kanceláře CzechInvestu v Londýně. Při pohledu na své vrstevníky v Česku mě občas mrzelo, že jsem si nemohla užívat jakési studentské bezstarostnosti. Ale koneckonců, do práce musíme dřív nebo později všichni.

Dnes pracuji na Velvyslanectví České republiky v Londýně a zároveň dokončuji pátý ročník studia Mezinárodní ekonomie. Měla jsem tu čest setkat se s lidmi z různých vrstev společnosti, jako je například Josef Abrhám, Tomáš Sedláček, Karel Schwarzenberg nebo princ z Walesu.

Když se ohlédnu, tak Hejčín byl vynikající škola s nadstandardním zázemím a prostředky. Věřím, že stále je, a je pouze na studentech, do jaké míry jsou schopni tuto výhodu sami využít.

Můj velký dík patří paní profesorce Ivě Polednové!

Denisa Konířová (absolventka 6.A6, 2007)

Studium po Hejčíně: Cambridge volá!

Studovat na vysoké škole v Anglii pro mě byla jasná volba, zejména kvůli mému cíli pracovat v budoucnu ve sféře mezinárodních vztahů a spolupráce. K tomuto rozhodnutí vedla dlouhá cesta, která začala právě na Hejčíně. Zde jsem pilně studovala a díky dynamickému a inovativnímu přístupu profesorů mě studium vždycky bavilo. Také jsem se zapojila do debatního kroužku, kde jsem se ponořila do anglických debat různých politických a filozofických témat. Pan profesor Brauner z nás vypěstoval skvělý kolektiv a zábava na internátě nikdy nebrala konce. Hejčín byl zkrátka ideálním odrazištěm pro budoucnost. Ve třetím ročníku jsem se od starších spolužáků dozvěděla o jedinečné příležitosti přihlásit se na roční stipendium na střední školu do Anglie (s organizací Open Society Fund). Podařilo se mi projít všemi výběrovými koly a v šestnácti letech jsem nastoupila do ročníku Lower Sixth na soukromé škole Sutton Valence School na jihovýchodě Anglie. Vrhla jsem se do této příležitosti po hlavě a troufnu si říct, že právě díky ní jsem k dnešnímu dni absolventkou magisterského oboru mezinárodních vztahů na Univerzitě v Cambridgi.

Po ukončení Sutton Valence School jsem se přihlásila na Univerzitu v Yorku, obor Filozofie, Politika a Ekonomie. Vybrala jsem si tuto univerzitu, protože byla jedna z nejlepších v Anglii a široký obor mi dovoloval seznámit se s různými dimenzemi mezinárodních vztahů. Vzhledem k tomu, že takový obor v Česku neexistuje, o návratu jsem neuvažovala. Navíc mě velmi přitahovala expertíza zdejších profesorů, kteří se pohybují v nejvyšších akademických kruzích a společnost mezinárodních studentů, kterých je v Anglii opravdu mnoho. Jedinou možnou překážkou byly v této době finance; dostala jsem ale půjčku od anglické vlády a životní náklady mi pomáhala hradit rodina. Pro studenta z Evropské Unie dnes půjčka na studium činí okolo 9000 liber ročně, ve Skotsku je pro České studenty školné mnohem nižší, okolo 1800 liber. I když se tato částka zdá nesmírně vysoká, její užitková hodnota zcela přesahuje finanční hodnotu a ani studenty výrazně nezatěžuje, protože výše splátek se určuje až podle stálého příjmu z budoucího zaměstnání. I přesto dnes mnoho zahraničních studentů volí ke studiu Skotsko, právě proto, aby se zbavili povinnosti splácet. Jiní zase využívají různých stipendií, které uděluje například Nadace Zdeňka Bakaly.

Studium na vysoké škole v Anglii je velmi samostatné. Během týdne mají studenti přibližně 10-15 hodin přednášek a seminářů; přednášky většinou shrnují probírané učivo a semináře slouží k jeho diskuzi. Od studentů se očekává, že budou do hloubky studovat předepsané materiály a
vyhledávat další relevantní zdroje týkající se daného tématu. Standardní shrnutí učiva v Anglii na jedničku nestačí; důležité je také originální a dobře strukturovaný argument. Odlišný je také způsob testování studentů, které většinou probíhá formou esejů nebo testů. Výhoda je naprostá anonymita a tedy i objektivita při hodnocení. Důležitou součástí studia jsou také konzultační hodiny, kdy studenti mohou s lektory prodiskutovat například svoji esej nebo se pobavit o jakémkoli akademickém tématu. Z vlastní zkušenosti, důraz v Anglickém systému je tedy spíše na vyvinutí schopností nezbytných k porozumění, analýze a praktikování oboru než na jeho vyčerpávající znalost. Toto je pravděpodobně spojeno s faktem, že většina studentů v Anglii se po vystudování bakaláře na magistra nehlásí a nastupuje přímo do práce, kde praktický přístup k oboru nezbytně potřebuje. Konečná univerzitní známka je v Anglii považována za zásadní ukazatel toho, zda-li je student vhodným kandidátem na danou pracovní pozici. Na druhém místě za Spojenými Státy, Anglie se pyšní 30 z 200 nejlepších univerzit světa.

Podobně jako v Česku, Anglické univerzity nabízejí možnost zúčastnit se akademických výměn na univerzitách v jiných zemích. Již v prvním ročníku jsem si na takový program podala přihlášku a po intenzivních pohovorech jsem byla vybrána studovat druhý ročník na americké univerzitě University of California, v Santa Cruz. Velikou výhodou této výměny bylo, že jsem školné platila stále své domovské Univerzitě v Yorku, bylo tedy několikanásobně nižší než školné na mé americké výměnné univerzitě. Systém studia v Santa Cruz byl velmi odlišný – v mnoha aspektech připomínal středoškolské studium: výuka byla mnohem intenzivnější, domácí úlohy byly na každodenním pořádku a zkoušky a eseje
byly mnohem častější. Za 10 měsíců jsem měla 37 esejí a 28 zkoušek; běžná esej měla okolo 10 stran a běžná zkouška trvala asi hodinu, některé zkoušky byly přepadové a do známky se zde počítala i aktivita v hodině. Na rozdíl od Anglie, v americkém systému student musí být neustále ve střehu, nejen během zkouškového období na konci semestru. Profesoři v Santa Cruz byli velmi přátelští, většina nám dovolila oslovovat je křestním jménem a díky intenzivnímu způsobu výuky znali své studenty opravdu dobře. Kampus, kde se volně procházeli jeleni a museli jste si dávat pozor aby jste někde nešlápli na mývala připomínal spíše národní park, nemluvě o blízké pláži, kde jsem časně ráno před výukou docházela na hodiny surfování. Rok na výměně byl bezpochyby velmi zajímavým obohacením mého vysokoškolského studia.

Po návratu do třetího ročníku v Yorku jsem se rozhodla přihlásit na magisterský obor Mezinárodních vztahů. Poslala jsem několik přihlášek na různé univerzity a přesně na Štědrý den jsem dostala nabídku studovat na Univerzitě v Cambridgi. Tato nabídka byla podmínečná a přijetí záviselo na získání červeného diplomu z Univerzity v Yorku, což se mi nakonec podařilo. V říjnu dalšího roku jsem tedy nastoupila na nejlepší univerzitu světa. Cambridge byla zkušenost jako žádná jiná – spolužáci pocházeli z nejlepších univerzit světa: Harvard, Princeton, Yale, pracovali jako diplomati anebo pro jednu z významných mezinárodních organizací jako NATO, EU nebo OSN; profesoři byli opravdovími experty známými svým výzkumem a specializací po celém světě. Ze začátku bylo těžké zvyknout si v tomto vysoce intelektuálním prostředí, stejně tak jako na obrovské množství učiva. Na Vánoce jsem místo dárků domů vezla kufr plný knih a od rána do večera jsem studovala. Tento přístup se mi ale vyplatil a po Vánocích už jsem se aktivně účastnila všech diskuzí. Studium bylo ještě více samostatné než na bakaláři a bylo hodnocené jednou finální zkouškou ve druhém semestru a diplomovou prací ve třetím semestru. Jako předměty jsem si vybrala Mezinárodní Organizaci; Mezinárodní Právo; Válka, Tajná Služba, Diplomacie a Politika Číny. V diplomové práci jsem se zaměřila na OSN a humanitární pomoc a své myšlenky jsem pravidelně diskutovala se svojí odbornou poradkyní se specializací v tomto oboru. Jako velmi přínosné hodnotím také studijní skupiny, které jsme se spolužáky založili a kde jsme diskutovali různá témata a společně se připravovali na zkoušky.

Cambridge ale nabízí více než jen prvotřídní  vzdělání, je to také centrum různých aktivit a každodenních společenských událostí. Částečně to vychází také z unikátního kolejního systému, který je zde dlouhodobou tradicí: každá z 31 kolejí má své sportovní týmy, pořádá formální večere pro studenty a profesory a také má svůj bar, kde se studenti socializují. Ne náhodou se Univerzitě v Cambridgi přezdívá „bublina“- je to totiž svět sám pro sebe. Diplom z Cambridge je na pracovním trhu velkou výhodou; nicméně finální známka je pro dnešní anglické zaměstnavatele velmi důležitá a v žádném případě nejde o žádnou dlouhodobou záruku, zvláště v době ekonomické krize. Cambridge je ale i přesto znakem kvality a mně se tímto splnil jeden z mých velkých životních snů.

Doufám, že tento článek inspiruje i další studenty aby šli za svými životními sny. Když mi před lety rodiče přinesli článek „Elita myslí anglicky“ o anglické sekci Gymnázia Hejčín, netušila jsem, kam až mě dovede… Tímto chci také poděkovat Gymnáziu Hejčín, protože dnes umím OPRAVDU dobře anglicky!

Sabine Vedrová (absolventka 6.A6, 2009)

FEJETON: ŽIVOT PO HEJČÍNĚ

Srovnejte hodnoty A a B

Když jsem v červnu roku 2007 opouštěl gymnázium, výskal jsem radostí, že už nebudu muset jíst často podezřele vypadající menu po vystání fronty před jídelnou budovy B. Jenže pak jsem poprvé navštívil menzu v pražské Voršilské ulici a poznal, jak vypadá nefalšovaná ŘADA na oběd (proč nikdo z paních profesorek neokřikuje předbíhající hipíky z fildy?), a smích mě rychle přešel. Na Hejčíně alespoň měli dostatek soudnosti na to, aby v létě horký čaj ve várnici vyměnili za osvěžující ovocný sirup, což v dusném kumbálu zvaném vysokoškolská menza nehrozilo. Těšil jsem se taky, že už nebudu muset otrocky běhat 1 500 metrů dvakrát za rok na škvárovém oraništi a místo toho budu individuálně sportovat v multifunkčním centru Karlovy univerzity. Jenže pak jsem poprvé absolvoval doslova nekonečnou cestu do areálu v bohem zapomenuté čtvrti Hostivař a smích mě přešel podruhé. Konečně se zbavím nesmyslného biflování slovíček a spravím si chuť na některém z kurzů přednášených v anglickém jazyce, liboval jsem si. Jenže pak paní doktorka předvedla svůj jazykový „um“ a já jsem měl co dělat, abych stihnul termín možnosti vyškrtnutí předmětu. Zkrátka a dobře, věci často dostanou jiný rozměr až poté, co je můžeme s něčím porovnat. Co bych teď dal za to zahrát si zase fotbal na trávě proti áčku!

Negace – afirmace – akceptace

Jestli si dnes můžu za něco opravdu gratulovat, tak bezpochyby za to, že jsem se před lety nechal ukecat a vstoupil do hejčínského debatního klubu. Debatování mělo totiž bezpochyby vliv na můj budoucí vývoj co se týče studia a částečně i kariéry, což jsem si ale tenkrát ani tolik neuvědomoval.  Přehled o aktuálních významných tématech a diskutovaných problémech společnosti a pilování komunikačních dovedností (schopnost věcně argumentovat a zároveň reagovat na názory oponentů) se ukázalo jako klíčové při volbě dalšího studia. Když jsem tedy pročítal pověstnou „cihličku“ s přehledem českých vysokých škol a v osmnácti se rozhodoval, co dál dělat, komunikační studia pro mě byla jasná volba. A když studovat masovou komunikaci, tak samozřejmě nejlépe do Prahy, protože Fakulta sociálních věd UK „voní hezky“.

Poté, co jsem správně označil slogan automobilky Hyundai, čerstvě vyzbrojen certifikátem CAE bez sebemenších problémů zhřebíkoval (rozuměj: „Nailed it“) jazykový test a zodpověděl na otázky pozoruhodného rozptylu, jsem mohl slavit postup k ústnímu kolu přijímacích zkoušek na vysněný obor Marketingová komunikace a PR. Pak už stačilo jen zamávat před komisí svými dvěma prvotřídními příspěvky v legendárním hejčínském plátku Gytool a bylo vymalováno. Po absolutoriu jsem své vízum na institutu ještě prodloužil a v současnosti zde působím jako student magisterského oboru Mediální studia. Nejsem natolik sobecký, abych svůj tehdejší úspěch u přijímacích zkoušek přičítal jen debatnímu kroužku, své přirozené genialitě a poctivé četbě zpravodajských týdeníků pod lavicí v hodinách přírodních věd v pátém a šestém ročníku. Je potřeba uznat, že z velké části mě intelektuálně vybavila i anglická sekce a na cestu mi s sebou přibalila něco dobrého. Tedy dobré vzdělání v humanitně zaměřených předmětech.

Psát Rozumy

Ve své době mě na Hejčíně dost iritovalo, že po nás neustále někdo chtěl, abychom něco psali. Eseje, úvahy, fejetony a kdo ví co ještě. Co čert nechtěl, zanedlouho potom se ukázalo, že schopnost zručně ovládat formy psaného slova nejen v rodném jazyce je při studiu masové a mediální komunikace velkou výhrou. A to nejen pro studium, ale také pro profesní uplatnění v tomto oboru. S rétorickými dovednostmi získanými během let debatování a gymnaziálním rozhledem až za obzor bylo jen otázkou času, kdy mě mezi své služebníky povolá morálně flexibilní svět public relations aneb profese pro novináře, kterým přišlo inkaso. Jen pro zajímavost, já jsem měl ve své době i možnost jít studovat žurnalistiku. Je to krásné, důstojné a důležité povolání, ale prosím vás, kdo by to za ty prachy dělal? Při studiu jsem měl to štěstí strávit přes dvě léta v jedné z největších českých PR agentur a musím se přiznat, že pro tuto profesi mám od té doby jen slova chvály (potřebujeme k sobě další zlé duše). Kariéru v tomto oboru obzvláště doporučuji v případě, že vás nebaví vyprávět o své práci rodině a přátelům. Po prvotní snaze vysvětlit blízkým, co že to teda vlastně děláte („Takže děláš reklamu.“ „Ne, to není reklama.“ „Aha.“), jich to drtivá většina vzdá a nechají vás na pokoji.

Emil Frída za dveřmi

Lidé se mě často ptají, k jaké skupině českých básníků bych hejčínské gymnázium přirovnal. A já většinou odpovídám, že k lumírovcům. Názorově otevřený, humanitně založený a hlavně kosmopolitní svět, to pro mě byla anglická sekce. Když ji mám přirovnat k povolání, říkám dveřník. Debatování mi otevřelo dveře tím, že jsem každý měsíc poznával spoustu nových zajímavých míst a lidí a turnaje byly téměř vždy velkým zážitkem. Některé byly zážitkem příjemným, některé (jako neplánované noční setkání s příznivci krajní pravice na předměstí Havlíčkova Brodu) ne tolik příjemným. Náš guru John Wickham nám ale otevřel i mnohem vzdálenější dveře a my jsme se tak s debatním týmem mohli podívat mimo jiné třeba do Maďarska a Rumunska.

Dveřníkem mi ale zdaleka nebylo jenom debatování, s hejčínskou sekcí sdružení United Games of Nations jsem se podíval do Rakouska, o pár let později jsem se díky škole mohl zúčastnit Model European Parliament ve Slovinsku, díky školnímu výměnnému programu jsme také strávili nezapomenutelný týden v Nizozemsku. Podobných příležitostí vycestovat za hranice byla zkrátka celá řada a my jsme si tak svůj jazykový um mohli prověřit přímo „v akci“. A co si budeme povídat – hned je čím plnit spodní řádky „CíVíčka“. Já osobně jsem lumírovský potenciál při přechodu z gymnázia na vysokou školu bohužel zcela nenaplnil a zůstal kosmopolitní pouze v rámci naší vlasti, čehož začínám v posledních letech částečně litovat. Moje dlouhodobé přání plně zužitkovat pětihvězdičkovou jazykovou průpravu se tak částečně naplňuje až teď, kdy se na jižním pobřeží Anglie těším z půlročního studijního pobytu na University of Sussex. Zpětně teď tak trochu závidím těm spolužákům, kteří měli před lety větší kuráž než já a neomezili svoje ambice na hranice české kotliny. Škoda, že mi tenkrát po maturitě ve frontě u bufetu někdo nepřipomněl Vrchlického moudro: „Rozloučení těžké jest, však v něm je život.“

To ale nic nemění na tom, že oněch šest let na anglické sekci nebylo vůbec k zahození. A čím je člověk starší, tím se roky na gymnáziu zdají být idyličtější (jak to tak bývá). Poslední dobou mám totiž pocit, že se v mém okolí nápadně zvyšuje výskyt všeříkajícího dialogu: „Zlatej gympl, ty voe!“ „No jo, co já bych za něj teď dal, voe!“.

Tomáš Pospíchal (absolvent 6.B6, 2007)

Dálkový rozhovor s profesorem Františkem Braunerem

Studenti i přátelé hejčínského gymnázia jistě zaznamenali, že ve školním roce 2011/2012 se na rozvrhu hodin neobjevoval nepřehlédnutelný učitel chemie a biologie na anglické sekci František Brauner. Není to však proto, že by snad dal Hejčínu vale, ale protože si na celý rok odskočil do zámoří. Jelikož práce v cizině panu profesorovi přináší jistě mnoho užitečných zkušeností, které by mohly zajímat i nás, položili jsme mu prostřednictvím e-mailu několik otázek. (Pozn. redakce: tento rozhovor by veden na jaře 2012)

Jak se stane, že se český učitel na rok vydá do USA učit na střední škole?

Existuje Fulbrightova nadace, která zajišťuje výměnu učitelů mezi Českou republikou a Spojenými státy. Funguje to tak, že si učitelé z Česka a Spojených států vymění na rok úvazky na svých domovských školách, ubytování, auta, přátele, domácí zvířata… Je to tedy skvělá příležitost jak se zdokonalit v angličtině, vyzkoušet si učit jinak a jinde, zkrátka vyzkoušet něco nového… V letošním školním roce jsem se stipendistou Fulbrightovy nadace stal i já. Učím na škole jménem Westmoor High School ve městě Daly City v Kalifornii.

Jak dlouho ses na tuto možnost připravoval? Nebo to bylo spontánní rozhodnutí?

Začal jsem se o tento program zajímat hned v prvním roce učení na Anglické sekci GH, ale neměl jsem dostatečně dlouhou praxi, a musel jsem proto pár let počkat. Když už jsem pak o program zažádat mohl, maturovali mi první maturanti, pak jsem se stal třídním, pak jsem jel se třídou na Grand Tour po Velké Británii, pak šla moje třída do tanečních, pak a pak a pak… Vždy se objevil nějaký více či méně závažný důvod proč žádost o účast v programu zase o rok odložit. Až v roce 2010 jsem si řekl, že pokud to neudělám letos, tak už nikdy. Začal jsem se připravovat na přijímací pohovor a na náročný test z angličtiny. V listopadu 2010 jsem byl ještě s jednou českou učitelkou vybrán, že ve školním roce 2011/2012 v rámci Fulbright High School Teachers Exchange Program budeme Českou republiku v USA reprezentovat právě my dva. Kde přesně budeme v dalším školním roce učit a žít, jsme nevěděli.

Moje roční dobrodružství začalo prvního srpna 2011. Nebylo vůbec jednoduché připravit se na cestu. Neznamenalo to pouze sbalit si kufr se vším potřebným na jeden rok, rozloučit se se všemi v Olomouci, ale také připravit svůj byt na příjezd americké kolegyně s rodinou. Paní Jessica Tiatia se měla na rok stát Františkem Braunerem, tedy bydlet v mém bytě, učit na Hejčíně, vídat se s mými přáteli a rodinou…

Jaké bylo tvé setkání s USA?

První setkání proběhlo ve Washingtonu DC, kde se potkali všichni američtí učitelé se svými protějšky z České republiky, Maďarska, Francie, Velké Británie, Švýcarska, Indie a Mexika. Týden nabitý semináři, přednáškami a aktivitami utekl jako voda a pak už nezbývalo než se rozloučit a vydat se na místo určení. Já jsem odcestoval do severní Kalifornie do městečka Brisbane pár kilometrů od San Francisca – moje „exchange partnerka“ do Olomouce.

Jak tvá současná škola vypadá a čím se budova, třídy apod. liší od Hejčína?

Americká střední škola je velký a komplikovaný labyrint, ve kterém jsem se několikrát ztratil – a to i přesto, že jsem se snažil používat přidělenou mapku. Záhy jsem si však našel několik orientačních bodů, které mě bezpečně dovedly do mé třídy. Musel jsem, protože naše škola, ve které studuje přes 1400 studentů,  je pouze jednopodlažní budova, a tedy zaujímá obrovskou plochu, navíc většina tříd a chodeb je bez oken a všechny vypadají úplně stejně, což po pravdě nováčkům – tedy mně –  moc nepomáhá…

Na rozvrhu nějakým záhadným způsobem nefigurovalo (a i v březnu stále nefiguruje) moje jméno, a proto došlo během mého prvního dne ve škole k mnoha komickým situacím… Zmatení „prváci“ nakoukli do učebny, ale neviděli očekávanou paní učitelku jménem Jessica Tiatia, takže se obrátili a utekli. Po asi pátém takovém případu jsem vzdal zdlouhavé vysvětlování a zestručnil jsem to na “Come in, I am Mrs Tiatia…“.

Jak probíhá běžné vyučování? Jak se například liší rozvrh hodin nebo způsob organizace práce?

Dostal jsem na rok svou třídu, kde každý den učím svých pět vyučovacích hodin – dvě chemie a tři biologie. Každý den, pět dní v týdnu, týden za týdnem stále stejný rozvrh… Musím říct, že tento systém má pro mě jako učitele z ČR své výhody i nevýhody. Velmi příjemný je fakt, že jsem si mohl svou třídu vyzdobit přesně podle svých představ, měl jsem k dispozici čtyři obrovské stěny, které mě vybízely a lákaly nalepit na ně studentské projekty a materiály, které jsem ve výuce mých předmětů potřeboval. Další výhodou byla možnost nachystat si vše potřebné k laborkám, které se studenty dělám velmi často. Co mi naopak scházelo, byla změna! Mít každý den stejný rozvrh mě ze začátku přivádělo k šílenství…. A také mi  chybí rušný provoz přestávek, který znám z Hejčína – přesunout se rychle z chemie ve III.A6 do kabinetu, vyřídit pět omluvenek, jeden rychlý telefonát, odskočit si na toaletu, nachystat si materiály a pospíchat do biologie ve IV.B6…. a při tom všem na cestě z bodu A do bodu B potkat mnoho kolegů, mnoho milých studentů, se kterými se pozdravím a usmějeme se na sebe. Chybí mi tu zkrátka kontakt s okolním světem – přestávky jsou tady velmi krátké (7 minut), moje třída je bez oken, takže se často stane, že ráno přijedu do školy s deštěm v patách a o devět hodin později, když odjíždím domů, svítí krásně sluníčko, a nebo také naopak, což je ta horší varianta…

Další zásadní odlišností je, že američtí studenti mají například biologii pouze jeden rok, a to každý den v týdnu, takže v jednom roce se seznámí s jedním předmětem, ale tím to pro ně končí. Nevidím tam možnost pracovat a učit po spirále, jak je běžné u nás: se svými studenty z Hejčína se můžu v rámci různých témat v různých ročnících vracet a navazovat na to, s čím už se seznámili dřív.

Kdybys měl shrnout největší rozdíly mezi českým a americkým (kalifornským) systémem výuky, které by to byly? Co např. musejí američtí žáci dělat jiného než čeští a naopak?

Americký systém středních škol nabízí široké spektrum předmětů jak akademických, které připravují studenty na studium na univerzitách, tak i mnoho praktických, které jsou určeny pro studenty, kteří další studium neplánují. Co to znamená pro učitele? Ve svých třídách mám studenty velmi odlišných úrovní, a proto je mnohem obtížnější připravit si, co a jak budu učit – stále hledám kompromis – aby se ti bystří nenudili a aby se ti, kteří nechtějí dále studovat, úplně neztratili.

Naopak velmi příjemné je velké propojení amerických studentů se životem školy. Mnoho z nich se aktivně zapojuje do školních aktivit a tráví ve škole hodně času.

Co si s sebou přivezeš do své učitelské praxe jako vylepšení nebo obohacení?

Zkušenosti, které jsem nasbíral, a mnoho materiálů a „hands-on“ aktivit, se kterými jsem díky mým skvělým americkým kolegům ze Science Department mohl pracovat, se budu snažit přenést do svých hodin na anglické sekci a věřím, že obohatí mé hejčínské žáky.

Jak se svými kalifornskými studenty vycházíš?

Studentům, které učím, trvalo pár týdnů zvyknout si na svého nového učitele. Stejně tak jako mně trvalo nějakou dobu uvědomit si, že učím lidi, kteří jsou po celý svůj školní život zvyklí na určitý způsob výuky a známkování. Nějakou dobu jsme válčili a mnoho z žáků nechtělo přijmout fakt, že já do svého slovníku slovní spojení „open notes test“ nehodlám zařadit. Nasadil jsem vysokou laťku, na kterou jsem zvyklý z Hejčína. Přiznávám, že moje testy jsou někdy obtížnější, ale neshledávám nic špatného na tom, že nutí mladé lidi přemýšlet. Možná se mi podařilo vyorat hlubokou brázdu do paměti některých z nich – anebo možná taky ne, ale každopádně jsem našel mnoho sympatických mladých lidí, kteří jsou bezprostřední, usměvaví, bezstarostní, ale také uvědomělí, cílevědomí a pracovití.

Je známo, že USA – a Kalifornie zvlášť – jsou multikulturní společnost v míře, kterou si v ČR nedovedeme představit. Jak to vypadá po této stránce u vás ve škole?

Ano, to je případná otázka. Ve třídách, ve kterých vyučuji, je národnostní složení opravdu pestré. Před Vánoci jsme se domluvili, že zorganizujeme „multicultural party“ a že každý doneseme něco typického pro naši kuchyni, podělíme se s ostatními o zvyky svojí země a možná si zazpíváme koledy… Ochutnal jsem něco málo z bulharské, polské, ázerbajdžánské, ale hlavně barmské, thajské, tchajwanské, čínské, mexické a filipínské kuchyně. Já jsem chtěl donést něco českého a vánočního, navíc něco pro asi 150 strávníků. Volba padla na vanilkové rohlíčky – mám v nich teď skvělou praxi, protože jsem jich v prosinci upekl přes tři sta. Ale udělal jsem to rád…

Jsem vděčný za tuto multikulturní zkušenost, mí studenti mají často velmi zajímavý příběh (většina z nich se v USA nenarodila, a pokud ano, tak jejich rodiče ne). Nikdy jsem z jejich strany nepocítil podiv nad mým původem. Zkrátka mí studenti jsou velmi tolerantní a na národnostní odlišnosti jsou „experti“. Lepší atmosféru jsem si nemohl přát. A už jsem se naučil i pár filipínských slovíček…

Opusťme školu a podívejme se i na mimoškolní život. USA jsou – jak známo – zemí automobilů a člověk bez auta tam je v těžké situaci. Tys však až do loňského roku autem nejezdil. Jak ses s tímto faktem vypořádal?

V USA žít bez auta je takřka nemožné. Naopak v Olomouci je velmi pohodlné žít bez auta a spoléhat na městskou dopravu. S touto odlišností jsem se jako nemotorista musel vypořádat – a nebylo to snadné. Už dopředu jsem věděl, že auto, se kterým budu jezdit každý den do školy, je jediné auto na západním pobřeží, které má manuální převodovku; protože jsem ale před odjezdem z Olomouce absolvoval pro osvěžení svých řidičských dovedností 10 hodin s instruktorem v autě s mechanickou převodovkou, měl jsem za to, že to nebude problém… Bohužel to problém byl. I ty sebevedlejší cesty v Americe jsou sice široké jako dálnice, takže člověk má dostatek prostoru pro manévrování, jenže potíže přináší zatáčení na červenou doprava, připojovací pruhy a řidiči neobtěžující se „vyhodit blinkr“. Obzvlášť otravné jsou stopky na každém metru, jelikož neplatí pravidlo pravé ruky, ale je nutné najít oční kontakt s ostatními řidiči, což je obzvláště obtížné v Daly City, kde je 327 dní v roce mlha hustá tak, že by se dala krájet. Jízdu po dálnici jsem s mým superžihadlem rok výroby 1995 raději nezkoušel. Jedna zkušenost s místní autoopravnou a mým pokladem, který nechtěl ani po vytažení klíče ze zapalování zhasnout, a odtahovou službou, kdy mi pro změnu auto zemřelo na křižovatce a už se mi ho nepodařilo nastartovat, mi stačila. Never more.

Co tě zaujalo ze společenských událostí? Víme, že v USA se třeba slaví některé odlišné svátky.

V Americe jsem zažil něco, co může člověk zažít pouze tady… a to halloween a thanksgiving day. Halloweenem žilo celé San Francisco. V halloweenských ulicích jsme s přáteli okukovali velmi ztřeštěné masky. Lidi byli úžasně kreativní a byli převlečení za bůhvíco. Velký dojem na mě udělala černá labuť, vedle které jsem seděl ve vlaku: chvíli jsem měl dojem, že je to opravdová baletka nebo Natalie Portman ze stejnojmenného filmu. Poslední den října jsem byl doma a byl sem nachystaný na malé koledníky. Bylo to skoro jako naše Velikonoce, jenže tentokrát jsem nedostával za básničku sladkosti a vajíčko já, ale měl jsem je nachystané pro děti z okolí…a věřte nebo ne, pár jich opravdu přišlo.

Thanksgiving day je pro Američany svátkem, kdy se sejde rodina a jí se slavnostní obědo-večeře. Mimochodem – úžasné menu. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl Den díkuvzdání strávit s přáteli v Kentucky. Poznal jsem je v Olomouci a na studentské výměně v roce 2010, kdy jsem se skupinou studentů z Hejčína strávil tři skvělé týdny v Owensboro – sesterském městě Olomouce.

Když už jsme u těch odlišností, neměli bychom zapomenout na jednu na první pohled nenápadnou, ale možná o to nepříjemnější: používání odlišných měrových jednotek. Jak sis zvykl na stupně Fahrenheita a nemetrické jednotky množství, váhy atd.?

Nezvykl. Naštěstí pro mě se v hodinách science používá metrický systém a stupně Celsia; v opačném případě bych byl asi ztracený. Ale přiznávám, že jak v každodenním životě, tak ve škole musím často najít na internetu stránku, která mi s převodem jednotek pomůže.

Měls možnost i cestovat mimo své současné bydliště? Která místa jsi navštívil?

Během prázdnin a svátků nebo během konferencí Fulbrightovy nadace jsem mohl kromě Kalifornie navštívit také Colorado, Kentucky, Rhode Island, Massachusetts, Arizonu, Indianu, Illinois, a dokonce i Havaj.

A teď ještě z jiného soudku: Průměrný obyvatel ČR má aspoň hrubou představu o USA, a pokud občas sleduje média, nutně se velmi brzy něco dozví o dění v USA, případně o angažmá supervelmoci ve světě.  Jak to ale vypadá opačně? Zaslechls v místních sdělovacích prostředcích někdy něco o ČR nebo aspoň o Evropě? Jaké představy mají třeba tvoji studenti?

Je pravda, že se o dění v Evropě člověk z normálních zpráv nedozví nic. Více informací poskytuje například CNN. Díky internetu ale dění v Evropě a v České republice můžu sledovat. A co ví průměrný Američan o ČR? Setkal jsem se s mnoha lidmi, kteří byli v Praze a mají na Prahu krásné vzpomínky, další skupina (většinou starší ročníky) mají stále zafixované Československo, no a konečně mladí lidé, se kterými se potkávám denně, mají velmi omezenou představu, odkud jejich učitel pochází. Ale pracujeme na tom. Učím je některá česká slova, mluvím často o Evropě a ČR, a tak věřím, že si z toho třeba něco zapamatují… Jedna studentka mě dojala, když si v powerpointové prezentaci přeložila pomocí GoogleTranslator jednu stránku o Mendelovi do češtiny a pak ji dokonce i v „češtině“ přečetla.

Jsi tisíce kilometrů od domova. Po čem se ti nejvíc stýská?

Po přátelích, rodině, mojí kočce, mém bytě, české kuchyni. Budu se opakovat, ale díky Skype a e-mailům jsem v kontaktu s mnoha kamarády a to mi pomáhá, když mě náhodou přepadne stesk po domově.

Kolik ti ještě zbývá času do konce školního roku? Těšíš se domů?

Je začátek března – mám za sebou sedm měsíců a před sebou čtyři. Těším se domů? Ano, těším. Těším se na svoje blízké, na Olomouc a na Hejčín, na své kolegy a studenty. Jsem však rád, že jsem se mnoho naučil. Jsem vděčný za příležitost učit biologii a chemii na americké střední škole. Lhal bych, kdybych řekl, že vše je jen úžasné a skvělé, ale díky této zkušenosti jsem schopen porovnat a snad i objektivně posoudit jak pozitivní, tak i negativní stránky života v ČR a USA. Život tady není určitě takový, jaký ho známe z amerických filmů…

Františku, děkujeme ti za rozhovor a přejeme ti úspěšný zbytek pracovního pobytu. Těšíme se na shledanou v září 2012.  

Mgr. Petr Fuka, profesor češtiny a němčiny

Představujeme: Termonukleární mandarinky – Klub malých debrujárů

Poznámka redakce: V každém vydání newsletteru se vám budeme snažit představit jeden z hejčínských kroužků, nepovinných předmětů nebo sportovních klubů. V prvním čísle dostává možnost se představit kroužek s netradičním, ale za to originálním názvem: Termonukleární mandarinky.

Klub malých debrujárů při hejčínském gymnáziu má prapodivné jméno – Termonukleární mandarinky. Díky tomuto neobvyklému názvu si nás dobře pamatují návštěvníci veřejných akcí, ostatní debrujárské kluby i účastníci mnoha soutěží. Ale kdo to vlastně jsou debrujáři?  Název debrujár pochází z francouzštiny a znamená člověka, který si dokáže poradit v každé situaci. Hnutí malých debrujárů vzniklo v Kanadě a přes Francii se dostalo i do České republiky. Heslem debrujárů je: „Debrujár si vždycky ví rady!“ Náš kroužek letos slaví desátý rok své existence a je určen pro žáky nižšího a v posledních letech i vyššího gymnázia. Na schůzkách provádíme experimenty z přírodních věd, hlavně z fyziky, řešíme různé soutěže, občas hrajeme týmové hry a svou práci předvádíme na různých akcích pro veřejnost, např. na Přírodovědném jarmarku. Kroužek vedou Mgr. Šárka Richterková a Mgr. Jiří Kvapil. A co naše aktivity v tomto roce?

Mudrc

Asociace malých debrujárů České republiky každý rok pořádá celorepublikovou soutěž pro debrujárské  školní či rodinné týmy. Skládá se ze čtyř korespondenčních kol plných různých úkolů, která probíhají od února do května. Ti nejlepší jsou pak pozváni na celorepublikové finále, kde se rozhoduje o novém držiteli debrujárského poháru. V poslední soutěži, Mudrc 2011, se naši debrujáři účastnili se dvěma čtyřčlennými týmy – Termonukleární mandarinky a Radioaktivní pomeranče. Oba týmy se probojovaly do finále, které proběhlo na konci října 2011 ve Frýdku-Místku. A dařilo se jim opravdu dobře. Tým Termonukleárních mandarinek získal celkově 2. místo a vyhrál soutěž „O nejlepší kuličkovou dráhu“. Tým Radioaktivních pomerančů získal celkově 8. místo a vyhrál soutěž „O nejlepší zkoušecí stroj“. Od února už oba týmy pilně pracují na řešení korespondenčních kol nové soutěže, která má letos název Koumes 2012.

First Lego League – Food Factor

Rétorika, programování, český a anglický jazyk, přírodovědné předměty, konstrukce, strategie a taktika, týmová spolupráce, robotika – víte, co tyto obory spojuje?  Celosvětová a velmi náročná soutěž First Lego League pro pěti až desetičlenné týmy, která letos v České republice probíhala pošesté. Skládá se ze čtyř rovnocenných disciplín: výzkumný projekt, design robota, robot game a týmová spolupráce. V každém ročníku je vyhlášeno téma, které prostupuje všemi úkoly jednotlivých disciplín. V letošním roce bylo tématem „Food Factor“. Úkolem Výzkumného projektu je identifikovat nějaký problém týkající se tématu, a pak najít racionální řešení uplatnitelné se současnými moderními technologiemi. Při

soutěži má každý tým pouhých 5 minut na to, aby porotě své řešení zajímavou formou představil. Pro každý ročník je připraven nový hrací plán se spoustou úkolů, které má během dvouminutové jízdy splnit robot postavený ze stavebnice Lego. Členové týmu musí zvolit jeho vhodnou konstrukci, vymyslet strategii plnění úkolů a robota správně naprogramovat. Kvalita přípravy a inovativní nápady v konstrukci i programu hodnotí disciplína Robot Design, disciplína Robot Game rozdává body za úspěšnost vlastní dvouminutové jízdy. Vyzkoušet souhru týmu má Team Work. Zde rozhodčí zadají jednoduchou hru nebo úkol, kde není až tak důležité úspěšné splnění, ale co nejlepší týmová spolupráce. V národním kole na začátku listopadu vyhráli Termonukleární mandarinky dvě disciplíny a ve dvou obsadili druhé místo, celkově tak získali 2. místo. Díky tomuto úspěchu jsme postoupili do středoevropského semifinále v Polsku (Gdańsk), kde jsme změřili síly s 18 týmy z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky. S odstupem pouhých 1,7 bodu nám unikl postup do dalšího kola, tým obsadil celkové 9. místo. Získané mezinárodní zkušenosti tým posílily a motivovaly pro zapojení do soutěže v příštím roce. Cesta byla realizována s finanční spoluúčasti Statutárního města Olomouc.

Jiří Kvapil (absolvent 4.A, 1996, v současnosti na Hejčíně vyučuje fyziku, matematiku a hudební výchovu)

Závěrem: Proč to dělají?

I poté, co jsme si prošli celým martiriem s registrací občanského sdružení, kdy jsme se do noci dohadovali nad stanovami, cíli a názvem a snažili se ministerstvo přesvědčit, že nechceme narušovat demokratické zřízení České republiky. I poté, co jsme pracovali a ve volném čase vymýšleli, jak by mohly vypadat a fungovat naše stránky. I poté, co jsme se mnohokrát přesvědčovali, že to všechno má smysl, že nakonec nezůstaneme na začátku a že celé to snažení bude mít pozitivní odezvu a někdo se k nám připojí. I poté jsme dostávali dotazy, proč to všechno vlastně děláme?!

Důvodů je několik. Nebudu zde oprašovat mnohokrát omílané klišé, že chceme vrátit škole to, co nám dala. Myslíme si, že když absolventské asociace a alumni kluby mohou tak dobře fungovat v zahraničí, proč by nemohly fungovat i u nás? Chtěli jsme zkusit, zda jsme schopni takový projekt dotáhnout do konce. Vzhledem k tomu, že nikdo z nás nezná jiné české gymnázium, kde by podobná instituce fungovala, cítíme, že můžeme být v něčem jedineční, což by mohlo dát punc jedinečnosti i samotnému Hejčínu. V neposlední řadě to ale děláme i pro sebe, neboť se chceme angažovat ve škole, na kterou chodí nebo budou chodit naši přátelé a rodinní příslušníci. Pro mě osobně je tento důvod o to důležitější, protože jsem již z třetí generace, která Hejčínem prošla, a zatím nemám důvod, abych v rodinné tradici nepokračoval i u svých dětí.

Marek Zelenka (absolvent 6.A6, 2007)

Poděkování

Děkujeme všem autorům jednotlivých článků. Děkujeme profesorům Jiřímu Glosovi a Petrovi Homolákovi za gramatickou a stylistickou korekturu. Děkujeme profesorkám Hance Vackové a Júlii Faberové za přísun aktuálních informací z Hejčína a všemožnou jinou podporu. Děkujeme Lucce Endlové za stylistickou, organizační a editorskou pomoc. Děkujeme Pavlu Dzikovi za užitečné rady při počátečních přípravách newsletteru. Děkuji Kubovi Hájkovi za technickou pomoc a skvělé „webmasterování“. Děkujeme všem čtenářům, kteří dočetli až sem. A děkujeme našim rodičům, že nás donutili jít studovat na Hejčín . . .

Napište nám!

Chcete přispět do dalších vydání newsletteru, nebo máte nápad na zajímavý článek, rozhovor, čo třeba foto-soutěž? Jsme otevřeni všem šíleným i méně šíleným nápadům a vždy hledáme nové tváře, takže nás neváhejte zkontaktovat na info@hejcin-absolventi.cz nebo nám napiště přes facebook Asociace absolventů.